Katarina Brunclíková

Fotografie Katariny Brunclíkové nám předkládají svébytnou vizi. Je to modrozelený svět plný mrazivé krásy, ale je pln i lidské úzkosti. Lidské postavy se v něm pohybují ve snovém oparu, v jakémsi světě za zrcadlem. Jsou opuštěny, žijí samy pro sebe, či spíše žijí jako mechanické entity v podivném prostoru, který samy vytvořily. Zcela v duchu místa tyto fotografie vznikly ve světě Golema a Franze Kafky. Genius loci pouze vyměňuje dobové kulisy. V dnešní době jsou to paravány čistých forem, elegantních křivek, zrcadlení nových materiálů. Ale nenechme se mýlit. Podstata tohoto místa zůstává skryta kdesi hluboko a vyjevuje se citlivým pozorovatelům.

Je to působivé svědectví. Vypovídá o vnitřní povaze nás samých to podstatné:
kdo jsme, kam jdeme a co se s námi stalo.

Jaké východisko zaujímá k tomuto světu sama autorka? Nic nevnucuje, nemoralizuje ani nekáže. Jen zachycuje tento svět citlivým objektivem svého fotoaparátu. V jeden jediný okamžik stiskne spoušť, pak poodstoupí a předloží nám vteřinu, která se mezitím proměnila ve věčnost.