Katarina Brunclíková

Katarina Brunclíková vystudovala Institut tvůrčí fotografie v Opavě, během studia získala praktickou průpravu jako asistentka ve fotografickém ateliéru v Karlových Varech a později v Praze u dokumentárního filmu. Tam poznala nejrůznější možnosti tohoto řemesla. Ověřila si, čeho se dá dosáhnout změnami nasvícení a rozmanitými způsoby vyvolávání. To jistě ovlivnilo její až malířské vnímání skutečnosti. Tato zkušenost se pak promítla do klasických i digitálních fotografií. Často pracuje v tematických cyklech, které souběžně nebo následně rozvíjí. Při práci ráda poslouchá vážnou hudbu, která jí pomáhá podnítit představivost a navodit určitou atmosféru.

Když přišla do Prahy, inspiroval ji svět, který na ni zprvu působil nepřístupně a nepřívětivě. Našla si však své motivy, v nichž vyjadřovala osamění uprostřed netečného davu. Svou pozornost zaměřila na kontrast mezi vnitřním a vnějším prostředím. Soustředila se na hru světel, na průhledy z jednoho prostoru do druhého, na stíny a odlesky, na prchavé okamžiky vystihující momentální náladu, na až symbolicky působící situace, v nichž lidé směřují do tajemného neznáma. Volí rozmanité technické postupy, fotografuje třeba přes igelity při úpravách výloh nebo odrazy neonů v zrcadlových či skleněných plochách ve veřejném prostoru i v ateliéru.

V portrétech se soustředila na detaily, na útržky skutečnosti, na charakteristické vlastnosti, na kresbu světlem a stínem či na kontrasty mezi ostrými a rozmlženými záběry. Jsou jemné a poetické jako lehké záznamy tužkou, perem nebo štětcem, připomínají pařížské kresby Josefa Šímy z meziválečného období. V cyklu Moří se fotografka takřka dotýká nedosažitelných dálek, za kterými se ukrývají až nečekaná tajemství. Moře může být úplně klidné, jemně zasněné nebo hrozivě a nebezpečně vzedmuté. Stává se pro ni únikem do nekonečně vzdálených či nepoznatelných světů. Fotografuje ho v situacích, na které dlouho čeká a zároveň je předem promýšlí. Někdy trvá okamžik, který ji zajímá, jen pár vteřin.

V krajinách sleduje zvláštní efekty, kontrast mezi strukturou a přesnou linkou, rozhraní mezi vnitřním a vnějším prostorem, mezi zastavením a pohybem. Ráda pozoruje, jak se krajina ztrácí v mlhách a jak se tím její podoba neustále mění. Důležitá je pro ni také barevnost, kterou dokáže vyjádřit proměnlivé nálady. Prostřednictvím stínů a odlesků objevuje a zvýrazňuje přírodní tvary a struktury. Ztvárňuje tajemství skrývající se ve spodních vrstvách pod povrchem krajiny a související se vším, co se v ní za tisíce či milióny let odehrálo a co můžeme jen tušit. Vedle volné, otevřené a do dálek ubíhající krajiny ji okouzluje i to, co se děje kolem nás, co je samozřejmou součástí světa, ve kterém žijeme, a co můžeme při spěchu a shonu všedních dní snadno přehlédnout. Počítá s náhodou a neuchopitelností některých situací a chvil, které se nikdy nevrátí.

Někdy dospívá k rytmicky působícím kompozicím, které jako by byly v neustálém pohybu. Prolínají se v nich jednoduché geometrické tvary rozdílné světelné intenzity vystupující z neurčitých temných prostorů. Na jiných snímcích pracuje s výraznými strukturami, jimiž prozařuje vnitřní světlo a prostupuje energie. Do jejích fotografií se přirozeně promítají i pocity, které právě prožívá. Mnohdy se v její tvorbě prolínají či spojují různá prostředí. Ve volně řazených sekvencích utváří novou skutečnost, která však stejně upomíná k původním motivům. Její projev působí někdy až minimalisticky úsporně, jindy drsně a expresivně nebo zase křehce romanticky a nostalgicky.

V posledních letech vytváří fotografický soubor vadnoucích květin. Uvadání má svůj zvláštní půvab i symbolický význam. Těsně předtím, než květy opadají, vzniká zajímavá struktura, která naznačuje, jak je všechno pomíjivé. Pro Katarinu je bezpodmínečně nutné vystihnout nejpříhodnější okamžik pro fotografování, ať už květin na zahradě, nebo doma ve vázách. Správným nasvícením dokáže odhalit detaily, které bychom jinak ani nezaznamenali a které mění atmosféru. Pokouší se vyjádřit nejen vnější, ale i vnitřní podobu květů v neodvratně ubíhajícím čase.

Používá různé, často neobvyklé světelné zdroje. Naučila se kombinovat přirozené osvětlení s umělým. Světlem vlastně maluje, počítá s pohybem a světelnými proměnami během expozice. S příchodem digitální fotografie nějaký čas váhala, než se technika natolik zdokonalila, aby se vyrovnala klasickému filmu. Dlouho přemýšlí nad výběrem motivů, někdy spojuje květiny v různých stadiích uvadání. A ke svým fotografiím píše texty vyjadřující její nálady, které snímky provázejí a které s nimi úzce či vzdáleně souvisejí.

V krajinách, v pohledech na mořskou hladinu nenápadně přecházející do oblohy, ve strukturách zaznamenávajících působení energií, v „malbě či kresbě“ světlem i v motivech květin sleduje vývoj svých motivů a snaží se vystihnout jejich neopakovatelnou krásu.

Jiří Machalický