Katarina Brunclíková

Katarina Brunclíková dokáže ve svých zastřeně a tajuplně působících fotografiích osobitě využívat světelné vztahy. Stejně důležité je pro ni čekání na vhodný okamžik, dokonale splňující její představy. Snaží se zachytit neopakovatelnou atmosféru přesně vybraných situací, při nichž se všechny vrstvy prolínají tak, aby výsledný obraz co nejvíc blížil jejím záměrům. Snímky nikdy nejsou čistě abstraktní, vždycky mají reálný základ, který ale může být na první pohled nezřetelný. Tímto způsobem nás autorka přiměje, abychom zvolené motivy vnímali rozdílnou optikou, v nečekaných souvislostech. Ráda využívá možnosti průsvitů, odrazů nebo stínů. Tím se původní skutečnost znejasňuje, ale na druhou stranu dochází zcela přirozeně k překvapivým propojením odlišných významů.

Fotografka má mimořádný cit pro vyváženou kompozici, pro prolínání jasně rozpoznatelných prvků reality s jejich lehkými náznaky. Tak vzniká zvláštní napětí vyvolané nezodpovězenými otázkami, které mohou podnítit a inspirovat naši představivost. Je ovšem zcela nepodstatné, zda rozeznáme či odhalíme původní motivy, jde spíš o vyjádření skladebných vztahů. Pro Katarinu Brunclíkovou je typické, že trpělivě čeká na momenty, které se nemusí už nikdy vrátit. Ráda řadí své fotografie do cyklů, v nichž se téma rozvíjí a nakonec vyčerpá. Pak se jí však zase pochopitelně otevírají nové obzory. V dalších řadách využívá svou předešlou zkušenost, ale v rozdílných souvislostech. Svět jejích příběhů mnohdy není zcela zřetelný, je plný zámlk a tajemství. Autorka nám jen napoví a nepřímo nás nutí, abychom rozvíjeli vlastní imaginaci, abychom si sami domýšleli, co se na jejích fotografiích odehrává.

Ve své tvorbě se dotýká několika proudů výtvarného umění. Někdy navazuje na minimalistické tendence – umí se vyjádřit prudce osvětlenými tvary vystupujícími z neurčitého temného prostoru. Dospívá k přísné skladbě jednoduchých geometrických prvků, ale přitom ponechává prostor náhodě. Jindy rozehrává proměnlivé struktury, jakoby vycházela z odkazu informelu s jeho zdůrazněním neovladatelného proudění energií. Při pohledu na tyto prozářené fotografie si můžeme představit, jak vznikala Země, jak se rodí planety, jak vyvěrá láva ze sopky, jak blesk na okamžik ozáří krajinu nebo jak se prudká polární záře odráží od nekonečných sněhových polí.

Pozoruhodné jsou portréty, ve kterých se lidský obličej prolíná se strukturami, v nichž se tvář rozpadá a dělí či propojuje s přírodními motivy, aniž by fotografie působily sentimentálně. Znejasnění nám opět dovoluje, abychom se uchýlili k vlastním představám. Sugestivní jsou ubíhající krajiny, kde není čas na vnímání a zachycení detailů, ale důraz je kladen na celkový dojem. V inspiraci městskými motivy navazuje umělkyně se značnou volností na střídmý civilismus Skupiny 42. Má totiž obdobnou schopnost vystihnout atmosféru zvoleného prostředí jako její členové - malíři či básníci (Gross, Hudeček, Kainar, Kolář).

Závěrem chci dodat, že Katarina Brunclíková projevuje výrazné malířské cítění a zároveň vždy sleduje určité téma a koncept, v němž svobodně překračuje hranice přesně vymezených výtvarných oblastí.

Jiří Machalický