Katarina Brunclíková

Od počátku svých studií na Gymnáziu v Chebu začala svůj volný čas věnovat nejen návštěvám fotografických výstav, ale také vlastní tvorbě. Velmi brzy se stala nejmladší členkou skupiny fotografů soustředěných kolem Galerie4. V té době jsme organizovali projekt Fotodiagonála , který vytvářel pomyslnou diagonálu Evropou – Edinburgh, Cheb, Mnichov, Palermo a každý rok se v jednom z těchto měst odehrál tématicky zaměřený workshop.Docela přesně ,a ještě dnes s trochou husí kůže na tělě, si vzpomínám , jaké bylo naše překvapení po vyvolání Katčiných filmů z Edinburgu. Byly to noční záběry z prostředí homeles, nočních opilců a drogově závislých. Bez našeho vědomí se Katarina po skončení večerních programů workshopu, vydávala na samostatné toulky městem i do míst, před kterými nás organizátoři varovali. Drobná , tehdy šestnáctiletá dívka prokázala odvahu otrlého dokumentaristy, který však nezůstává pouze u popisu typu“ teď a tady“, ale přináší do obrazu i své vlastní pocity. Možná tady se zrodil pozdější „lajtmotiv“ její tvorby-- samota člověka uprostřed moderního města. Po edinburské dílně začíná její odklon od dokumentu, protože ve výtvarné fotografii může daleko více vyjadřovat svoje pocity, nálady a reflexe okolního světa. Stále více se její tvorba uzavírá do samoty ateliéru, ať už při práci na portrétech nebo aktech, které se však nesoustřeďují na odraz reality, ale plně se v nich začíná odrážet vnitřní svět autorky.

Její rozhodnutí studovat uměleckou fotografii na universitě a nepokračovat v rodinné tradici lékařské praxe, pak bylo logickým vyústěním její nastoupené cesty. Vážné onemocnění, jí začalo dělit život na různě dlouhé úseky pobytu v nemocnici a mimo ni. Svět kolem dostával zcela nové obrysy a přinášel novou životní zkušenost. Pobyt na „svobodě“plně věnovala studiu a fotografické práci, aby se po čase opět vrátila do samoty nemocničních zdí.

Její odhodlání, jakási vnitřní tvrdošíjnost ji přivedli k úspěšnému ukončení studia s červeným diplomem, nejen za fotografický soubor imaginativních snímků Praha, ale i za vynikající teoretickou práci o českých fotografkách zabývajících se ve své tvorbě ženou.

V té době propadla technice „Crossu“ , která svým posunem či úplnou změnou barev, kontrastem a tonalitou plně vyhovovala jejím fotografickým záměrům. V prostředí z mramoru,oceli a skla vidíme fragmenty lidí, osamělé postavy anonymních chodců, kteří jsou ztraceni v labyrintu moderního světa na jehož konci očekávají svět skutečnější a krásnější.

Tvorba Katariny Brunclíkové od dokumentu, přes cyklus portrétů Oči pro Buňuela, cyklu Hudba až ke stále se rozšiřujícímu souboru Praha není a ani nemůže být snadno interpretována slovy. Její bytostná vizualita dává obrovský prostor nám divákům, abychom se s vlastní životní zkušeností ponořili do citlivé duše , kterou autorka vložila do svých obrazů tohoto světa.

Fotografie patří mezi umění, která jsou schopna promlouvat k ostatním i bez znalosti cizích jazyků. O fotografiích Katariny Brunclíkové to platí dvojnásob. Stačí jen vnímat otevřenýma očima a duší.

Zbyněk Illek – ředitel galerie G4