Katarina Brunclíková

O tom, že Katarina Brunclíková patří k nejvýraznějším a nejtalentovanějším absolventkám Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, nesvědčí jenom červený diplom, který získala při ukončení magisterského studia za přesvědčivý cyklus moderních imaginativních snímků Praha a za výtečnou teoretickou práci o českých fotografkách, zabývajících se ve svých dílech tématem ženy, ale především samotná kvalita jejích prací, z nichž alespoň část představuje na své výstavě. Od prvních vyzrálejších děl Katariny Brunclíkové je zřejmé, že autorka se zajímá především o výtvarnou fotografii, že ji často lákají minimální motivy, někdy dokonce redukované jen na světla a stíny, že ji přitahují možnosti fotografické stylizace reality před objektivem, že stále častěji invenčně pracuje s psychologickými aspekty působení barev. Současně však je evidentní, že jí nejde jen o krásné obrazy, ale že se snaží využít samotné emotivity působivých kompozic, vizuálních metafor a symbolů i tvarových analogů a kontrastů k autoreflexivnímu vyjádření svých vlastních zážitků, pocitů a nálad. Například cyklus Oči pro Buňuela, ukazující fragmenty barevně stylizovaných odrazů ženských tváří v zrcadlech, je její vizuální reakcí na dědečkovu smrt. Jak sama autorka říká „odráží se v něm strach, samota, ale i touha po vyrovnání“. Obdobně další soubor Hudba prostřednictvím expresivních abstrakcí a výrazných barev obrazově vyjadřuje její vnímání hudby – nejenom posluchačky, ale i aktivní muzikantky. Také několik různých cyklů aktů, v nichž v posledních letech nad klasickým pojetím dominují experimenty s projekcemi, konfrontacemi těl a různých struktur či barevnými posuny, jsou více o citech a pocitech autorky než o kráse lidského těla.

Zatím nejvyzrálejší prací Katariny Brunclíkové je nepochybně kompaktní cyklus barevných subjektivních dokumentů z prostředí velkoměsta Praha. Jde o snímky vysoce stylizované jak celkovou neostrostí, tak použitím technologie „crossu“, radikálně měnící reálné barvy zachycených objektů. Tento cyklus vznikal dlouho a nelehce v obtížné etapě života mladé fotografky. Výsledkem však je obsahově hluboké a formálně vytříbené dílo, které působivě ukazuje nejenom dominující motiv osamělého člověka uprostřed moderního města, ale v různých obrazových metaforách opět reflektuje autorčin vnitřní svět. Lidé se na těchto fotografiích s dominantními zelenými a hnědými barevnými tóny poněkud ztrácejí, někdy jsou zachyceny jen odrazy jejich siluet, jindy vidíme rozostřené fragmenty jejich postav. Hlavní roli hraje chladné, odosobnělé prostředí z mramoru, skla a oceli, v němž vidíme osamělé chodce a v němž podobně jako v Platónově jeskyni tušíme odrazy jiného, skutečnějšího a krásnějšího světa.

Fotografie Katariny Brunclíkové jsou svrchovaně vizuální a jakékoliv pokusy o přesné převedení jejich mnohoznačného významu do konkrétních slov jsou předem odsouzeny k nezdaru. Ty diváky, kteří jsou schopni se naladit na autorčinu vlnovou délku a objevovat další a další možnosti interpretace, mohou hluboce oslovit, pro ostatní zůstanou jen formální hříčkou.

Prof. PhDr. Vladimír Birgus